Poprvé do Jižní Ameriky

Pátek, 30. ledna

Noc z úterka na středu na vídeňském letišti proběhla docela příjemně. Odklidili jsme se do koutku v hale, kde byly docela čisté lavičky, bágly naskládali doprostřed a docela v klidu se i vyspali. Cesta do Londýna byla rovněž příjemná, pořád jsme ještě byli v Evropě.

Čekání v Londýně uteklo rychle, procourali jsme transitní halu a pak už se na informační tabuli objevil let Londýn - Caracas - Bogotá. A už nastupujeme do Jumba - je to letadlo jako kráva (pardon, slon).

Téměř celou cestu z Londýna byly pod námi mraky, jen občas se udělala díra a bylo vidět vodu. Byla modrošedá a rovná jako stůl. Nikde nic, všude jenom voda, voda, voda...

Malé Antily: někde pod námi zabila roku 1911 sopka Mont Pelée téměř třicet tisíc lidí.

Až blízko pobřeží Ameriky jsme přelétali ostrovy (Malé Antily). Z výšky šňůra ostrůvků jako dlaň, zachumlaných do bělostné krajky příboje, posazená do neuvěřitelně modré, zelenomodré i zelené vody. Na ostrůvcích zelené kudrlinky lesa a domečky jako krabičky.

S nedočkavostí jsme vyhlíželi pevninu. Z šedého oparu se pomalu, zprvu zcela nezřetelně vylupovaly hnědé vrcholky pobřežních hor. A najednou tu byla. Jižní Amerika. Modrý záliv a letiště. Velkým obloukem nad zálivem jsme se pomalu snášeli k zemi.

Výstup do letištní haly byl bez problémů, hala byla klimatizovaná. Bágl se nám žádný neztratil, celní formality jsme celkem v pohodě zvládli (při vyplňování formulářů při vstupu do latinskoamerické země si musíte přidat ještě jedno až dvě jména, aby Vás mohli považovat za opravdového člověka a pustit dál) a pak jsme najednou spadli do prádelny. Před letištní budovou nás přes čumáky flákl mokrý hadr - vedro, vlhko, jako v prádelně. V tu chvíli z nás jenom teklo.

Caracas ze střechy galerie Museo de Bellas Artes.

Našli jsme autobus do města a vyjeli se seznámit s Caracasem. (Hlavní město Venezuely má letiště na pobřeží, vlastní město je vzdálené asi 25 km a jede se tam přes 900 - 1000 m vysoké hory.) Spíš vyrazili. Jelo se do kopců, úžasnou rychlostí. Otevřenými okny pofukoval příjemný průvan. V kopcích kus za letištěm jsme uviděli první známky přibližujícího se jihoamerického velkoměsta - na stráních v nemožném svahu na sobě všelijak nalepené boudy ze všech možných i nemožných materiálů, ze kterých se dá v místním teplém podnebí slepit cokoliv, v čem se dá "bydlet". Mezi tím natahané šňůry s prádlem, elektrické vedení, zelené roští a kolem a pod tímto "městem" hromady odpadků. Dole u silnice ve svahu trubka, ze které vytékal pramen. Tam se z těch kopců chodilo pro vodu a tam se pralo. A všude kolem zeleno bejlím, ve kterém jsme se ještě nevyznali.

V ulicích potkáváme naše květináčové rostliny - jako např. tento pryšec Euphorbia pulcherrima - ve velikosti, která bere dech.

V autobusu jsme se dali do řeči s dvěma mladými Němci, kteří nám poradili levný hotýlek na přespání. Jako asi všude v Jižní Americe, nejlevnější ubytování člověk sežene v centru města. Nejdražší hotely stojí daleko za městem, v kopcích, obklopené nádhernou zelení a hlavně v klimaticky příjemnějším prostředí.

Hotýlek byl opravdu levný (dvoulůžkový pokoj stál 8000,- Bs, t. j. při aktuálním kursu 16 dolarů) a taky podle toho vypadal. Bylo tam sice docela čisto, ale za zámek na dveřích by člověk nedal ani zlámaný groš. Po stropě běhala malinkatá ještěrka. Protože bylo už po setmění, do města jsme už nešli (před tím nás také všichni "rádcové" varovali), a tak jsme nějaký čas strávili pod sprchami, které byly po té dlouhé cestě velkým dobrodiním. Později jsme se sešli na jednom pokoji a pravou nefalšovanou slovenskou slivovicí jsme oslavili začátek našeho jihoamerického putování.

Lesk obchodního centra: Boulevard de Sabana Grande.

Druhý den ráno, tedy ve čtvrtek, jsme se s plnou polní vydali hledat české velvyslanectví, kde jsme byli ohlášeni. Podařilo se nám sehnat správné telefonní číslo (v recepci hotelu Hilton - zpřed hotelu nás málem vyhodili, nepůsobili jsme příliš jako potencionální hosté), poté koupit telefonní kartu a nakonec se dovolat. Přijel pro nás tajemník velvyslanectví, p. Čumba a na velvyslanectví nás odvezl (musel jet dvakrát, s bagáží jsme se nevešli ani do jeho velkého amerického auta). Pan Čumba sloužil na našem velvyslanectví v Caracasu necelý rok, byl sympatický a velmi vstřícný (jeho paní, která tam pracovala jako sekretářka, také).

Na velvyslanectví jsme odložili zimní oblečení, část peněz, letenky domů a páni hvězdáři tam nechali optiku, kterou vezli kvůli zatmění. Nabídli nám přespání v "kurýrce" což jsme s povděkem přijali. Po přebalení báglů jsme se sešli na zahradě a kuli plány na další cesty.

Před námi je šest a půl tisíce kilometrů po Bolívarově zemi.

Již z domova jsme byli rozhodnuti uvidět vše, co půjde, teď jsme se znalci místních poměrů konsultovali, v jakém pořadí. Vzhledem ke karnevalu koncem února, během kterého se cestovat téměř nedá a termínu zatmění, který byl dán shora, jsme se rozhodli pro následující pořadí: korálové ostrovy u pobřeží nedaleko Caracasu, Andy, stolové hory Guayanské vysočiny a nakonec pro nejsevernější část Venezuely. Seznámili jsme se několika Čechy - emigranty, kteří žijí ve Venezuele už více jak 20 let. Podělili se s námi o různé užitečné informace, my jme jim výměnou poskytli čerstvé informace z domova. Večer jsme poseděli s Čumbovými, trochu popili a popovídali si. Po setmění jsme ovšem nejdříve s otevřenou pusou zírali na nebe, kde vyšel měsíc, který ovšem vypadal jako po flámu - celý nakřivo. Po příjemně stráveném večeru jsme usnuli jako dudci.

V pátek jsme se s Ivou věnovali přírodním vědám a kultuře. Většina muzeí je soustředěna blízko Parque Central - což ale není žádný park v našem slova smyslu, ale jmenuje se tak architektonický komplex obchodního centra města, kterému dominují dvě více než stopatrové věže.

"Alegorie deště" je ve vstupní hale přírodovědeckého muzea pro radost všem, kteří si ještě umí hrát.

Muzeum přírodních věd, kam jsme šli nejdřív, nám poskytlo opravdu nečekaný zážitek. Žádné (nebo téměř žádné) sbírky, ale dům atrakcí, probouzejících v návštěvnících zájem o přírodu. Dospělí Venezuelané sem snad ani nechodí, ale školních výprav je tu plno. Zřejmě to mají místo hodin přírodopisu ve škole. Ty děti se tu opravdu vyřádí, kdečím se tu dá vrtět, vycpané zvíře po zmáčknutí knoflíku zařve a zamává ocasem, žáby tu kuňkají, do mořské expozice je vysypaný šrot a hromada odpadků atd. Komenský by měl radost.

V zahradě muzea byla výstava "Hmyz a využití robotů". Vystavovány byly pohybující se loutky hmyzu decimetrových až metrových rozměrů, u nichž byly tabule, vysvětlující principy a použití robotů. Našli jsme tam např. zákony robotiky I. Asimova, jméno tvůrce slova robot jsme však hledali marně...

Galerie národního umění v Parque Central

V opodál stojící Národní galerii nás zaujaly výtvory Němce, který se přestěhoval do Venezuely, tvořícího pod jménem GeGo. Nejvíc se nám líbila místnost vyplněná drátěnou pavučinou (Reticularia).

Opravdové hody nás však čekaly v několikapatrové betonové galerii Bellas Artes. Záplava moderního umění všech druhů. Fotografie Roberta Fontany, nasvícená krychle z barvených silonových vláken (Jesús Sato: Cubo de nylon), na kterou by bylo možné se dívat celé hodiny, terasa na střeše s moderním sochařským uměním a s výhledem na Caracas a okolní hory. Snad každý si tu musí najít něco, co ho uchvátí.